Markéta Šichtařová: Lze ještě odvrátit islamizaci Evropy?

“Můj soukromý tip zní, že Evropa během několika desítek let nebude multikulturní, nýbrž ostrůvkovitě rozdělená na poměrně uzavřené enklávy, kterých bude mnohem větší počet než dnes. Přitom v „nárazníkových pásmech“ lze počítat s napjatými vztahy,” říká ekonomka Markéta Šichtařová

Domnívám se, že nelze narýsovat nějakou ostrou hranici mezi tím, jestli Evropa je křesťanská, islámská, či případně ještě jiná (nabízí se třeba myšlenka na antické či židovské kulturní odkazy, či případně ateismus). Jednoduše proto, že už dnes v Evropě existují enklávy, které jsou téměř výlučně muslimské, a to dlouhodobě, nikoliv v důsledku novodobé migrační vlny. Takové enklávy jsou dlouhodobě v Albánii, v Makedonii, Černé hoře a podobně. Evropa tedy nikdy v novodobé historii nebyla a tím spíš ani nikdy nebude zcela nábožensky či kulturně jednotná.

Spor, který vykrystalizoval v poslední době, tedy není ani tak o tom, zda bude či má být Evropa nábožensky multikulturní (právě jsme konstatovali, že to již je), jako spíš o to, zda tento multikulturalismus má být geograficky oddělený, či zda mají být lidé různého vyznání a národností v masivním měřítku promíchaní. Aktuální velmi silná doktrína multikulturalismu prosazuje právě ono geografické promíchání různých náboženství a národností.

Doktrína multikulturalismu ve smyslu geografického a rychlého promíchání etnik a náboženství jeví jako velmi riskantní.

Coby ekonom nemám ráda normativní přístup k faktům („mělo by se…“). Bližší mi je pozitivní pohled na informace („z toho a toho plyne to a to…“). Formuluju tedy odpověď tímto víceméně pozitivním způsobem i nyní: Oporou nám může být historická zkušenost. Domnívám se, že historické pokusy o násilné, administrativně zorganizované, případně rychlé promíchání obyvatel vedlo v drtivé většině případů k růstu napětí, v krajním případě až k občanským nepokojům a válkám. Nikoliv tedy ke zmírnění rizika válečných konfliktů, jak často zastánci multikulturalismu argumentují.

Příklady můžeme hledat od stalinovského Sovětského svazu, přes severní Irsko, až po dnešní Balkán a válku v bývalé Jugoslávii. Z tohoto pohledu se mi tedy doktrína multikulturalismu ve smyslu geografického a rychlého promíchání etnik a náboženství jeví jako velmi riskantní.

Osobně si dovolím spekulovat, že právě rostoucí napětí v zemích, které čelí největšímu náporu imigrace, povede postupem času ke změně volebních preferencí – jako se to prozatím ukázalo kupříkladu v Itálii, v Rakousku nebo v Maďarsku (z pohledu roku 2018). A to zase následně povede v delším období k uzavření hranic pro imigraci. Můj soukromý tip zní, že Evropa během několika desítek let nebude multikulturní, nýbrž ostrůvkovitě rozdělená na poměrně uzavřené enklávy, kterých bude mnohem větší počet než dnes. Přitom v „nárazníkových pásmech“ lze počítat s napjatými vztahy.

Text je publikován v neprodejné příloze, která je součástí dárkové limitované edice Prolomení hradeb.