Jan Frank: Jsme ještě občané? Nebo už lidé?

Ještě před 20, 30 léty panovala přinejmenším ve středoevropské politice jedna jistota. Sdíleli jsme pocit, že potřebujeme demokracii nejen jako systém dělby moci, nýbrž také v její druhé funkci. Jako zřejmě jedinou záruku spontánního rozvoje společnosti ve smyslu slaďování práv jednotlivců a společenských skupin.
15. 10. 2019 17:18 | Link: http://stret-civilizaci.cz/node/887

Zatímco o funkci první dnes takové pochybnosti nepanují, stále si přejeme rovnost a svobodu, o druhé se to samé říci nedá. Demokracie se čím dál více ukazuje jako na člověku nezávislý generátor práv a svobod, po kterých není reálná poptávka. Jsme svědky závažné transformace pojmu občanství.

Demokracie je liberální

Jde o určitou alegorii debaty o tzv. liberální demokracii. Na jedné straně zastánci přesvědčení, že demokracie nemá mít hlubší normativní funkce, na straně druhé progresivisté demokratizující až k samému svržení nevinných antropologických daností. Skutečností je to, že demokracie je synonymem práva. To je jejím centrálním pojmem. Samotný politický rámec demokracie je výrazem práva. Práva jednotlivce na místo na slunci, jeho práva být slyšen a neopomenut. Tím je dán její základní progresívní charakter. Demokracie tím pádem je, dokud nabízí práva, nemůže fungovat jen jako statický dělič moci.

Kdyby se politické strany shodly na tom, že se dobrovolně zřeknou hlubších idejí, měly by vlastně voličům co rétoricky nabídnout?

Pokud by měla jen rámcový charakter, je otázkou, o čem by byla politická soutěž. Kdyby se politické strany shodly na tom, že se dobrovolně zřeknou hlubších idejí, měly by vlastně voličům co rétoricky nabídnout? Existuje z hlediska politika cennější a funkčnější komodita než přidávání a fixace práv, výhod a nároků? Uplatňování základních lidských práv, jejich dlouhodobá obhajoba a praktické využívání (i zneužívání) je tedy hlavní ideovou osou moderní politiky založené na dynamické politické soutěži. Práva a privilegia se soutěží. Pokud by nebyl předmět soutěže, zaniká i demokracie. Přinejmenším tak, jak ji známe.

Nový systém

Tím se dostáváme k otázce, zda demokracie jakožto právní prostor pro rozvoj a emancipaci individua ještě plní svůj účel. Nejslavnější časy ve službách Evropy a Ameriky má již asi za sebou. Využít ji postupně dokázali ženy, dělníci, zaměstnanci, podnikatelé, občané se zdravotními hendikepy, osoby tmavé pleti, Romové, legálně pobývající cizinci, žadatelé o azyl, senioři a samozřejmě i děti. Mezi formálně rovnoprávné není s výjimkou nelegálně pobývajících cizinců již koho vynést. To platí o Kalifornii stejně jako o Praze. Někdejší třídní náznak se z politické soutěže vytrácí díky rozsáhlým mandatorním výdajům státu, de facto není oč soutěžit.

Demokracie prochází v současnosti krizí identity. Paradoxně v souvislosti se svými úspěchy. Není to ale kvůli autoritářství. Ukazuje se, že jakožto organizační princip má vlastní život, který je závislý na permanentní sociální reformě. Na předmětu reformy. Na neustálé objektivizaci a zvyšování hodnoty lidského života. Touto vlastností se sama demokracie, jak dnes vidíme, snadno stává nástrojem menšiny a paradoxně se obrací proti většině. Protože postrádá rozsáhlejší sociální skupiny, jejichž práva by bylo možné v národním kontextu autenticky politicky zohlednit na základě legitimní soutěže mezi politickými stranami, mění se v kvalitativně nový systém.

Vzpoura práva

Jeho podstatou je universalismus práva. Alexandr Tomský jej přiléhavě označuje za „imperiální“. Na první pohled by se mohlo zdát, že tak bohulibý a přirozený institut, jakým je demokraticky uplatňované lidské právo, nemůže představovat problém. Opak je pravdou. Libovolné právo lze za právo ve smyslu rovnosti podle tradičního západního výkladu považovat výhradně v případě, že nezná výjimek. Pokud jsou a nejsou smysluplně zdůvodněné, pak je jakákoli právní úprava relativní, nestabilní a vnáší do situace chaos a hodnotový rozklad. Tato zásada se však v globalizujícím se světě, relativizujícím pojmy jednoty a mnohosti, mění z někdejší nejvyšší ochránkyně civilizace v její zhoubu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tak bohulibý a přirozený institut, jakým je demokraticky uplatňované lidské právo, nemůže představovat problém. Opak je pravdou.

Formální logika tvořící univerzální povahu moderního práva je oproti minulosti nucena vypořádávat se s potenciálně nebezpečnými a bezprecedentními fenomény, například s nelegální migrací, nebo genderovým relativismem, ale z principu na ně nemůže mít jinou reakci, než svou vlastní expanzi. Tedy stále liberálnější právní výklad pojímající (spíše polykající) nové a nové problematiky dalších a dalších skupin obyvatel. Pokud by se tak nedělo, byť třeba i na základě demokratického konsensu, jako tomu bylo ještě do nedávna v Itálii ve vztahu k migraci, právní lobby domácí a zahraniční nepřipustí narušování bezvýjimečnosti. Tím se právo ve jménu rovnosti bouří proti národní demokracii.

Ne občan, ale člověk

Zatímco po celé 20. století občané států používali demokracii, nejen v Evropě a v USA, dnes zjišťují, že její reálné ambice potenciálně sahají mnohem dále. A že tak, jako svá práva občanů získali, je mohou – stále ve jménu rovnosti, nikoli však již občanské - zase ztratit. Dokladem toho je například pracovně-konkurenční dimenze Brexitu. Proti valícímu se systému vlastně nemohou nic dělat, neboť se kromě právní logiky a domácích ústavních soudů opírá i o síť mezinárodního a „evropského“ soudnictví. Využít jej mohou jako lidé, ale čím dále méně jako občané, neboť primárně se již stali objektem univerzálního práva, které již delší dobu nevzniká politicky.

Redefinuje-li se výklad a pojem občanství, neřkuli soukromé identity, můžeme vcelku směle hovořit o systémové změně. Neboť je-li zaměnitelný občan za člověka, muž za ženu apod., padá tím celá dosavadní právní tradice sloužící národním komunitám. Přestává být jasné, komu na „vyšší“ etické úrovni výkladu celkové společenské identity jednotlivce patří důchody, kdo je a není oprávněn volit a kam. Kdo je a kdo není oprávněn v zemi pobývat, stavět, zakládat podniky a pracovat. Kdo je a kdo není oprávněn čerpat zdravotní péči, bezplatně studovat. Kdo, případně kolik osob tvoří manželství a rodinu.

Sečteno podtrženo v předvečer výročí 30 let od začátku Sametové revoluce. Čech už není, kým býval. Stal se širší politickou bytostí. Někdo, kdo něco takového chtěl, by možná řekl, že je „více“ než občanem, a bude slavit. Bylo by ale dobré vidět i to, že v důsledku vývoje povahy práva a našeho přístupu k němu se naprosto reálně odehrává revoluční změna: přecházíme do jakési nezásluhové  demokracie, která z podstaty věci  musí na občana starého světa zaútočit.  

Jan Frank je historik, publicista a místopředseda České společnosti pro civilizační studia